Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poprvé jsem si zkusil zaběhnout Pražský mezinárodní marathon.Toto je článek,který měl vyjít v Metru. Bohužel jsem to propásl...

Můj první maraton.
Jel jsem takhle ve čtvrtek ráno metrem do práce a po cestě jsem četl deník Metro.Upoutal mě tam sloupek jedné studentky,která líčila slasti a hlavně strasti maratonu.Kolik kilogramu člověk shodí,o kolik se zmenší a podobně.Na závěr byl dodatek,že každý,kdo ho poběží v životě poprvé,má start zdarma. To mě zaujalo,Řekl jsem si,o nic nejde,když to nepůjde,sednu na MHD a pojedu domů. V pátek jsem se zaregistroval,dostal jsem číslo 4888 a jel domů.V sobotu jsem byl ještě v pohodě,ale v neděli,když jsem jel busem do Prahy,mi začalo docházet do čeho se pouštím.Z domova to mám autobusem 30km na Skalku.Autobus to jede skoro hodinu.jak dlouho to poběžím já,který běžel delší trať naposledy na střední škole před osmi lety.
Dal jsem si jediný cíl,doběhnout,případně dojít či doplazit se v limitu šesti hodin.
 Když jsem vylezl na Staromáku z metra,uviděl jsem davy lidí,blesklo mi hlavou,že pokud odpadnu,nebudu snad jedíný a pokud ne,tak snad nebudu poslední. Všude kolem se procvičovali sportovci,připadal jsem si tam jak v Babylonu.
Startem jsem proběhl až tři minuty po tom,co vyrazili na trať první závodníci.První tedy nebudu,no. Klusal jsem lehkým tempem,zhluboka dýchal,sem tam předběhl někoho,kdo šetřil silami víc než já. Prvních pět kilometrů to byla spíš rychlá chůze, jen obtížně jsem se probojovával kupředu.Měl jsem sebou telefon, po cestě jsem volal kamarádovi,kde jsem a co a jak. Líbila se mi prima atmosféra,zástupy povzbuzujících lidí,celkově to bylo fajn.Po cestě jsem míjel kilometrovníky,byly zde i ty,které budou platit na zpáteční cestě. Hmm,až tady budu,tak už to bude v pohodě..Mýlil jsem se...
První desítku kilometrů jsem měl za sebou za necelou hodinku.Zatím jsem byl v pohodě.sice se kazilo počasí,začalo poprchávat,ale šlo to..Jeden ze spoluběžců,když viděl jako po cestě telefonuji,se ptal,jestli hovořím se svým trenérem.Ne,byl to již výše zmíněný kamarád Fanda,který na to koukal doma na gauči na televizi. Občas mi zahlásil,kde je špička,jaký mají přede mnou náskok..Šlo to fajn,cesta dobře ubíhala,poznával jsem místa,kam jsem se ještě ani nedostal nebo jen tudy projel autem.přes Palackého most jsem se dostal na druhou stranu řeky a přes Smíchov na Strakonickou.
To byl asi nejhorší úsek cesty.Dlouhá,široká silnice,a jen kilometrovníky mi ukazovaly,kolik mě ještě přibližně čeká do otáčky.. Stanoviště s časomírou na 20 a 30 kilometru byla vedle sebe,takže jsem věděl,že ještě pět kilometrů a poběžím zpátky,směrem do cíle.
Vítaným zpestřením byly po pěti kilometrech stoly nabízející banány,pomeranče,cukr,iontové nápoje. To se ve mě smíchalo a začalo chtít ven. Věděl jsem,že pokud si sednu,budu ztracený,ale když jsem na obrátce v Lahovicích (nebo Lahovičkách) uviděl kadibudky,neváhal jsem a zastavil se..Co,první stejně nebudu a těch pár minut mě nezabije.Málem jo.když jsem chtěl vstát,nějak se mi to nedařilo a když jsem se konečně vypotácel ven,věděl jsem že je amen.Běžet se prostě nedalo.Vím,teď se asi aktivní sportovci smějí,ale je to tak.No,dvě a půl hodiny od startu, do cíle ještě 17,5 kilometru,mám na to 3,5 hodiny.To se musí zvládnout. Dal jsem si limit 10 minut na kilometr,když jsem nestíhal,tak jsem ten kousek doběhl.Po cestě jsem viděl autobus a odpadlíky,ale řekl jsem si,živého mě nedostanou.
Konečně Smíchov,zase v ulicích.Cesta začala rychleji ubíhat.na Újezdě mě napadlo,co to vzít na Petřín.FHaha,dolů bych se už asi jen skutálel.Na Karlovým mostě jsem byl atrakcí pro turisty, filmovali si mě a budou si mě pouštět doma kdesi v Japonsku či odkud ti šikmookí byli. Jak mě braly křeče, zastavil jsem na konci mostu,opřel se o zabradlí a čekal,až se nohy kapku uklidní.Přišla slečna záchranářka,od který bych se nechal rád oživovat dýcháním z úst do úst, jestli nechci zavolat doktora.Řekl jsem jí že ne,že do cíle je pět kilometrů a že to dolezu třeba po čtyřech. Tou dobou jsem už nadával,že ten blbec kdysi dávno musel běžet tak daleko.Polykal sem kilometr za kilometrem,těšil se jen na cíl,až si konečně sednu.Bylo docela fajn,že mě povzbuzovali lidí,kteří me neznali a kteří věděli,že mezi první desítkou,stovkou ani tisíckou nebudu. Už kvůli nim,jsem alespoň chvilkami běžel. hláška jednoho týpka,že to je běh a ne pochod,mě nevyvedla z míry.Pojď si to zkusit,blbečku a pak dělej machra,řekl jsem si.
Když jsem zabočil konečně do Pařížské ulice a viděl před sebou ceduli s číslovkou 42 a v dáli cíl, zaplavila mě ohromná radost.Začaly mi téct slzy jak malému klukovi a těch posledních 195 metrů jsem běžel.Proběhl jsem cílem 5 hodin a 22 minut po startu.Sice sem málem padl na hubu,ale když mi pak jakási slečna dávala na krk medaili, radostí jsem ji objal a dal pusu na tvář. Dokázal jsem to,já,který kdysi běhal 1500m za 8 minut. No, vrátil jsem čip, nafasoval pětikilo(vrácená záloha) a šel na metro.Dalo mi sice hodně práce slézt po schodech dolů,nohy jsem nemohl téměř ohýbat,ale věděl jsem,že za rok to zkusím zase. END

No po cestě domů jsem náhodou sehnal místo v jinak narvaném autobusu. Sice mi pak dělalo potíže vstát a vystoupit,ale zadařilo se.. Pár dní jsem nemohl chodit,ale to se dalo čekat. Stálo to opravdu za to.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Co říct?

(quayaq, 16. 8. 2011 2:04)

Šílenost, statečnost, odolnost, odvaha, bláznivost, sebeničení, zážitek, radost, zadostiučinění, adrenalin, endorfiny, něco jako štěstí...
Hmm, je vidět, že se sebou umíš pohnout. To chválím ze všeho nejvíc.

Asi se stáváš ledaskomu vzorem, jakýmsi popostrkovačem k aktivitě a životnějšímu žití...!

"Kamera" chválí ! :o)) A JÁ TAKY!!! Quayaq